Obsah:
Jak to všechno začalo?Poslední aktualizace 6. 2. 2008
A tak naše výprava započala. Začali jsme zařizovat cestu na „daleký sever, do země sopek a ledovců“, jak se s oblibou říká. Jenže pro mě není Island jen tak ledajaká země, která je náhodou trochu zvláštní a tak ji každý musí mít ve sbírce. Kdo nejede na Island letos, je to proto, že tam byl už loni. Kdepak, já jsem se do Islandu zamilovala asi tak před osmi lety a pořád mě to drží. Je to tzv. srdeční záležitost, země nějakým způsobem blízká, zvláštní svou krajinou, prostředím, kulturou, lidmi, jazykem, zvyky…
Chtěla bych tu zemi poznat. A protože tomu nic nebrání, míříme na sever.
Marek „nutně musel“ do Afriky. Na hrochy a slony a antilopy. Zrovna teď. Grrrr. Krokodýli ho nesežrali (bylo to napínavé) a tak se v pořádku vrátil. Pak jsme měli týden na to, abychom zvládli přípravy na cestu.
Čekal nás nákup sportovního vybavení a jídla. Uznávám, že jsme amatéři a nechali to na poslední chvíli, ale kupujte si boty na Island, když nevíte, jestli vás v Africe nesežere hroch… Já, optimista, jsem se pilně snažila zmapovat stav brněnského outdoorového trhu. Koupila jsem si bundu a kalhoty (boty mám dobré a osvědčené). Poté, co se Marek vrátil, jsme koupili i pro něj boty a kalhoty a přitom se seznámili s bezva borcem, který je odborník na outdoorové vybavení a ještě dobrý obchodník.
Zbývala zavazedla. Batůžek na cesty sponzoroval nejmenovaný mobilní operátor. Batůžek je praktický a značkový, jen má na sobě přišité ještě logo sponzora. Nevadí. Je dobrý a funguje (ten batoh; operátor taky). A pak kufr. Chyběl nám šikovný kufr. Chtěli jsme jeden, měli ho za cca 2 400 Kč. Nakonec jsme koupili tři v jednom (matrjoška), Tesco kvalita za 899 Kč. Prý to stejně zas na letišti rozbijí. (Zřejmě zkušenosti z Afriky. Ale Islanďané kufry nerozbíjejí.)
A pak JÍDLO. Jídlo je trochu problém. Běžně se říká, že na Island se nesmí vozit maso a mléčné výrobky a vůbec nic čerstvého. A max. tři kila. No a teď zkuste optimalizovat jídelníček tak, abyste pokud možno dodrželi předpisy, měli pestrou stravu, měli toho dost (aby se na severu neutrácelo) a abyste to unesli. Tak jsem pátrala… Poslala jsem dotaz do konference Klubu islandských fanatiků, jakže to je s těmi kontrolami (na letišti). Dostalo se mi různých odpovědí, od „kontrolovali, co vezem“ až po „prošli jsme bez povšimnutí“. Takže zase žádná informace. Hledala jsem dál. Stránky cestovek, jiné konference, weby ministerstva zahraničí (našeho i islandského). Příliš přesné informace tam nebyly, ale aspoň jsem zjistila, že potraviny musí být „well cooked“. Usoudila jsem, že toto kritérium musejí splňovat určitě všechny konzervy a krabičky a vůbec (polo)hotové jídlo. Odsoudili jsme se tedy k tomu, že (s představou Islandu jakožto nejdražší země Evropy) povezeme konzervy, paštiky, sáčky s polévkami a omáčkami, těstoviny, cokoli v prášku a vůbec to, co se netváří ani trochu čerstvě. Zásady zdravé výživy šly na dobu výpravy do kytek… Později jsem zjistila, že někteří účastníci výpravy považují za „well cooked“ i smažený řízek anebo štangli salámu (výslovně byla zakázaná). Celníci zřejmě batožiny nerentgenovali, jinak by se divili (a pochutnali si).
Další předpisy se týkají váhy (3 kg na osobu) a ceny (13 000 islandských korun). Vážit by to mohli, ale jak by odhadovali cenu? Takže na cenu jsme se vykašlali a váhu se rozhodli trošku přešvihnout. Oni se nezblázní. Další limity se týkaly alkoholu. Nepochopili jsme, jestli se může vézt jeden litr tvrdého a jeden litr vína na osobu, nebo mezi to patří spojka nebo. A taky jsme doufali, že se to nepočítá do celkové váhy. Ale pití není jídlo (ačkoli hlad je převlečená žízeň), no ne?
„V nedělu pujdeme na veliku turu, po červene značce z Kauflandu do Carrefouru…“ zpíval Jarek Nohavica (část textu zde). Tak jsme se vydali v sobotu do Kauflandu – s tím, že pokud něco nebudou mít, tak bývalý Carrefour (dnes Tesco) je naproti. (Červená značka tam zatím není.) Nakonec jsme sehnali všechno, co jsme chtěli: cokoli sušeného (polévky, omáčky, těstoviny) a konzervovaného (paštiky, maso, omáčky) a trvanlivého (sušenky, čokoláda, kafe, čaj – ačkoli u čokolády se ve spojitosti se mnou nedá mluvit o trvanlivosti). Doma jsme to zvážili: ooops, 3,5 kg nadváha. Tak jsme zvážili, co vlastně všechno potřebujem a sníme, a zkrouhli jsme to na 6,5 kila (zatím bez chleba) s tím, že to už nějak projde (limit je pro nás šest kilo). Doufali jsme jenom, že se do toho nepočítá ten alkohol, neb jsme vzali maximální povolené množství :-)
Poslední den před odjezdem jako obvykle balím kufry. Tentokrát bohužel nemůžu uplatnit svoji oblíbenou metodu minimálního objemu, tedy cestování s co nejmenším zavazadlem. Rekord je školní baťůžek obsahující vše potřebné na tři dny. To bylo ovšem vždycky v létě a teď se chystáme do zimy. Krom toho si berem spacáky a jídlo. Vidím to na kufr s cestovní tašku a to už je moc. Připadám si, jako že neumím balit, ale ty věci jsou holt objemné. Tak aspoň vymýšlím různé komprimační metody a optimalizační postupy pro využití kufrového prostoru. Ale věci přibývají a ještě toto a tamto a toto radši sem a toto do letadla a toto musí do kufru… Tím jsme se bavili ještě večer.
18.10 večeře. Poslední normální jídlo, pak už jen chleba s paštikou, tatranky a těstoviny s instantní omáčkou.
19.25 odjezd na autobus směr Praha a Ruzyně a celkem poklidná tříhodinová cesta až na letiště. Tam bylo dobře vidět, kdo kam letí, jestli na Island (velký kufr nebo taška nebo dva menší) nebo na Mallorku (malý kufřík). A na zemi v odbavovací hale je z dlaždic vyskládaná mapa světa. Tam jsem si poprvé stoupla na Island.
Letiště bylo v tuto hodinu nezvykle klidné, žádný život, obchody zavřené. Nebylo se kde zdržovat, tak jsme jen prošli pasovou a tekutinovou kontrolou, zasedli u naší brány a pustili se do popůlnoční svačiny – chleba se salámem a sýrem. Na nějakou dobu to byl poslední salám a sýr, protože na Island ani jedno z toho turisti vozit nesmí a tam je to moc drahé.
Letadlo bylo přistaveno včas a bylo pomalované obrovskou reklamou. (Vida, co všechno se dá počmárat!) Všechno proběhlo hladce a ve dvě hodiny jsme se vznesli. Na zemi chvíli zářila světla Ruzyně a pak už byla tma. Jen co stroj vystoupal dost vysoko a srovnal se do vodorovné polohy, přinesli nám jídlo. Je to docela zvláštní pocit, jen si tak sedět jedenáct kilometrů nad zemí a snídat (jestli se ve tři ráno dá mluvit o snídani).
Kvůli tmě jsem se o výhled nestarala, pak jsem ale vyhlédla z okna a vidlička se salátem se zasekla na půl cesty… Venku svítalo. Dole byla černá tma. Nad tím začínal pruh tmavě červené, přecházel do červené, oranžové, žluté, azurové a přes světle modrou do indigova. Pak jsem mezi žlutou a azurovou zahlédla zelenou. Hotová duha!
Když jsem se probudila, podle informací na obrazovkách jsme se už vznášeli nad Islandem. Byly ale mraky a v oblacích jsme i klesali. A sotva jsme se dostali pod mraky, zjistila jsem první trhlinu ve svých znalostech. Byly čtyři hodiny místního času – a byla tma! Přitom byl teprve začátek srpna a očekávala bych světlé letní noci. (Poznámka: první den jsem deník dopisovala o čtvrt na jedenáct. Ještě bylo světlo.)
Vystoupili jsme z letadla „chobotem“ a ubírali se k východu. Ještěže mají všude anglické nápisy – připadala jsem si „jako doma“. Vstup na Island proběhl bez problémů a ani nekontrolovali zavazadla. Počkali jsme ještě na otevření banky, vyměnili peníze (1 $ = 65 IKr, 1 Kč = IKr 3,25) a pak doopravdy vstoupili na Island.
Z letiště jsme se vydali na okružní jízdu ve směru hodinových ručiček. Frčeli jsme směr Reykjavík, tunelem pod Hvalfjordem a pak do Reykholtu. Část cesty jsem bohužel prospala (ach ty noční lety), ale i tak mohu podat zprávu o krajině.
Krajina je tu rozmanitá – hory špičaté i stolové, rýhované svisle i vodorovně, porostlé trávou nebo holé. Pěkné, svěží. Dokonce občas strom… Na pastvinách se potulují ovce nebo koně, sem tam farma. Často je vidět ploty proti ovcím, aby se netoulaly na útesy nebo nelezly do silnice. Na některých cestách je „protiovčí“ rošt. Je tvořen železnými traverzami nebo trubkami (ty se tedy navíc ještě mohou otáčet). Mezi nimi jsou mezery, kam by ovcím sklouzly nožičky. Auto projede, ovce ne.
Naše první zastávka na Islandu a první snídaně. Je to malá vesnička s nejméně jedním slavným obyvatelem. Pobýval zde Snorri Sturluson, významný středověký politik a básník. Před budovou školy stojí jeho socha a postavili mu zde kulturní centrum. Za školou se nachází také jeho slavné jezírko, kde prý sedával a rozprávěl, a chodba ústící do jeho (dnes už nejsoucího) domu, kde byl nakonec zabit. V jezírku bylo Snorrimu určitě dobře, je příjemně teplé.
Nedaleko od Reykholtu, sotva pár kilometrů, je farma Húsafell a vodopády Hraunfossar a Barnafoss. Leží na řece, která se jmenuje (tak jako mnoho jiných) Hvítá („Bílá řeka“) a opravdu má bílou barvu. Hraunfossar („Lávové vodopády“) je soustava vodopádů (všimnětě si množného čísla v názvu), která se opravdu z ničeho nic objeví v lávě a podélně padá do kaňonu. Oproti tomu sousední Barnafoss („Dětský vodopád“) leží přímo v toku řeky, dělá takový schod ve vodě. Voda se tříští o skály a šplouchá a bublá a je to pěkné.
Všude okolo vodopádů je samá láva. Na ní se drží trocha půdy a v ní mechy a lišejníky, které při chůzi pruží jako měkký koberec. V tomhle koberci se uchytil vřes, nějaké květiny a něco jako borůvky. A taky pověstné maličké islandské břízky – některé dosahovaly až k pasu, jiné sotva po kolena. I samotná lávová skála byla zajímavá. Láva zřejmě pomalu tekla a u toho pomalu ztuhla, takže je taková jakoby zvrásněná.
Deildartunguhver je nejvydatnějším termálním pramenem v Evropě. Chrlí 180 litrů vody o teplotě 97 °C. Voda vyvěrá z pukliny v několika místech, horká pára je cítit sírou. Okolní skála je červeno-černo-zelená a vypadá to tam trochu jako v pekle, všude se dýmí. Pramen je tak výkonný, že vytápí města Borgarnes a Akranes. Jsou několik desítek kilometrů odtud a když tam voda doteče, je pořád ještě moooc horká.
Hned u pramene stojí skleníky. Funguje zde samoobslužný „stánek“ s rajčaty – bedničky s balíčky rajčat a pokladnička. (Být to u nás, není tam už ani stánek, ani pokladnička.)
Jakožto obyvatelé známe jen sopky velice dávno vyhaslé, ty, na kterých to už není ani poznat. I jeli jsme se podívat na jednu (doufejme) vyhaslou, na které to ještě vidět je. Sopka má „ten správný“ tvar, tak, jak si představujeme sopku: dokonale vysoustružený kužel s „kráterem“ uprostřed. Zvenku je už pokrytý lišejníkem. Láva je několika barev, od černé přes červenou po žlutou i jejich kombinace. Je už zvětralá, všude leží malé i větší kusy lávy. Kdysi se z ní pokoušeli dělat obydlí a zbytky půdorysů jsou ještě patrné. Poblíž Grábróku leží malé městečko. To už je jiná architektura než láva! Co do velikosti se ale moc neliší.
Další naše cesta vedla na poloostrov Vatnsnes na severu Islandu. Skoro bych chtěla napsat „na severozápadě“, protože ze severních oblastí je nejzápadněji, ovšem toto označení je vyhrazeno pro Západní fjordy. Zůstaneme tedy u severu. Zde se vyskytují různé přírodní zajímavosti, mj. i tuleni.
Vyrazili jsme na objížďku poloostrova Vatnsnes za tuleni. Zaparkovali jsme u bývalé farmy Hindisvík. Farma, betonová, je tak trochu rozpadlá, jen dřevěná brána ještě jakž takž stojí. Užasla jsem. Dívala jsem na tentýž záběr, který mám na plakátě na zdi… Byl právě odliv. Na skalách nedaleko od farmy se povalovaly chaluhy, kousky škeblí – a taky ti tuleni. Nehodlali se sice příliš přiblížit, ale aspoň se nechali obdivovat a fotit.
Hvítserkur je něco jako bílý skřítek. Ve skutečnosti je to zajímavý skalní útvar. Stojí osamocený dole pod útesem na písčité pláži, je asi 15 metrů vysoký, vypadá spíš jako skalní brána nebo orel s roztaženými křídly. A je černý. Pláž taky. Bílá barva pochází až od ptáků, kteří tuto skálu obývají.
Blónduós je celkem nezajímavé městečko, ale mají tady kostel ve tvaru kráteru. Je postavený tak trochu dokulata a má šikmé stěny. Celý je z betonu, šedý a poměrně strohý, zvenku ani zevnitř nijak nevyzdobený. Uvnitř je jen jeden obraz, něco málo předmětů a vlajka.
Varmahlíð je další maličké městečko, ale to nejdůležitější, byť miniaturizované, tam je: pumpa, obchod, pošta, kavárna, turistické informace… Když jsem vystoupila z autobusu, skoro jsem zakopla o stojan s naftou (= pumpa). Pošta je tvořená jednou přepážkou (pultíkem) a plynule navazuje na pult kavárny. Okolo jsou stolky a pak obchod, menší sámoška. Jen turistické informace jsou zvlášť, v domě s drnovou střechou.
Nedaleko od Varmahlíðu je známý Glaumbær. Proslavila jej farma-skanzen, ukázka staré architektury z drnů a rašeliny. Každá místnost je tvořená jedním (obvykle jednoúčelovým) domečkem. Maličké stavby jsou propojené dohromady (uvnitř je chodba) a vypadají spíš jako kopečky hlíny a trávy. Jen pak z té trávy zčistajasna kouká okýnko. Jak moc pohodlně a dobře se jim tady asi žilo? Dnes už tento způsob stavění Islanďané opustili, ale přesto… Vedle stojí moderní dům ze dřeva, ale taky s drnovou střechou.
Kromě toho se v Glaumbæru nachází kostelík a u něj socha prvního Američana evropského původu, potomka islandských rodičů, který se již narodil v nové zemi a poté se s nimi vrátil na tuto farmu.
Původní islandská architektura je asi nejlépe ukázaná v Glaumbæru – rašelina, hlína, tráva, drny. Z čeho by taky jinak stavěli, když neměli z čeho? Jen vzácně se vyplavilo dřevo (popřípadě se dalo dovézt). S rychlým ekonomickým rozvojem přišly nové materiály – napřed vlnitý plech a pak beton. Vlnitý (nebo spíš „hranatý“) sem zavedli Američané ve 40. letech a kupodivu se uchytil. Asi odolává místnímu povětří. Islanďané si s ním umějí vyhrát a dokáží z něho vytvořit i pěkné dekorační prvky, zatímco u nás bychom ho použili tak nanejvýš na garáž. I beton je oblíbený. Takové stavby jsou pevné a odolávají případným zemětřesením. Někdy to není moc poznat, jindy vznikne z betonu třeba i taková ošklivost jako kostel v Blónduósu. Dalším používaným stavebním materiálem je dřevo. (Pokud to dobře zaizolují, tak proč ne.) Jen nevím o tom, že by se nějak moc stavělo z cihel…
Dál už naše cesta severem vedla do Akureyri, hlavního města severu a druhého největšího města Islandu (pokud počítáme reykjavícká předměstí k Reykjavíku a ne jako samostatná města). Má přes 15 tisíc obyvatel. Jen musíme mít na paměti islandská měřítka, protože zatímco toto by u nás tak akorát stačilo jen na obec s rozšířenou působností, v místních poměrech je to vlastně velkoměsto s vlastní univerzitou a kdečím.
Island je proslavený i svými bazény – když už mají tu zimu, tam mají aspoň kompenzaci. A ten v Akureyri je opravdu dobrý. V budově je jen zázemí a vstup do vody, všechny vodní atrakce už jsou venku. Však plavecký (chladnější) bazén má 27 °C, hlavní bazén má 29 a tři „horké hrnce“ postupně 35, 39 a 43 °C. (To už na nás bylo moc, ale jinak sedět si v horké vodě a koukat na okolní hory s čepicí sněhu je zajímavé.) Pak tu mají dětský bazén, bublající vodopád, tobogán, parní saunu, venkovní posilovnu, hřiště pro děti, minigolf… Výborné, tím bychom se mohli inspirovat.
V devět bazén zavíral a zbývala minimálně ještě hodina denního světla. Věnovali jsme ji návštěvě místní slavné botanické zahrady. Ačkoli Akureyri leží nedaleko polárního kruhu, je zde nějaké příhodné klima a tak se tu daří i vysokým stromům a netypickým rostlinám, které by v této zeměpisné jinak odmítly růst. Zahrada je nádherně upravená – fontánky, lavičky, semtam kovové stojánky s básní. Sedli jsme si na jednu lavičku a křoví za námi začalo mluvit. Zřejmě přednášelo báseň :-) Pak jsme to pochopili: na lavičce bylo čidlo na pohyb a v křoví schovaný reprák. Máme se co učit.
Islandské kostely jsou vybaveny tak nějak „víc pro lidi“. Zatímco mnohé naše kostely působí studeně (že by to bylo tím kamenem?) a jsou veliké a honosně vyzdobené, místní kostelíky jsou malé, (obvykle) dřevěné, útulné a nepřeplácané. A hlavně – mají v předsíňce věšáky a zrcadlo (!).
Katedrála v Akureyri je dalším důkazem, že protestantské kostely jsou „user friendly“. Myslí i na vozíčkáře a kočárky a tak jsou zde nejen schody, ale i nájezd. Hned u kostela se dá parkovat. Určitě taky mají u vchodu zrcadlo.
Další místo, díky kterému je Akureyri známé, je kostel Akureyrarkirkja. Přišli jsme k němu v době, kdy se stmívalo; byl krásně nasvícen a působil velmi slavnostně a důstojně. Je docela moderní (* 1940?) a taky z betonu (průčelí má připomínat čedičové sloupy). Kříž mezi oběma věžemi září neonově. (Marek: „Bůh taky potřebuje reklamu.“) Dále se o katedrále praví, že má krásná vitrážová okna. Dovnitř jsme se bohužel nedostali a zvenku to není ono.
Fara (byla-li to ona) je další pěknou ukázkou architektury. Vstup prosklený jako výkladní skříň, ale jinak je stavba napůl ve svahu a část střechy má drnovou.
Samotné Akureyri vypadá na pěkné město, působí milým a klidným dojmem. Líbilo se mi tu. Jeden ze stromů u přístavu byl obalený žárovkami a svítil. Byla už skoro tma a vypadalo to jako u nás na Vánoce.
Až další den, když jsme již za světla opouštěli Akureyri, bylo z dálky vidět, že je to městečko roztáhlé podél fjordu a trochu do stráně – a tak nějak malé.
Goðafoss je jedním z nejznámnějších vodopádů Islandu, místem, které nesmí minout žádný turista. Je významnou tečkou na mapě v pustině mezi Akureyri a Mývatnem. Vodopád je pěkný, na bílé řece, a bílá pěna padá ze srázu. Sem někam mrsknul zákonopravce Þorgeir své sošky pohanských bohů (goð), když na sněmu přijali křesťanství. Hezké místo, jen plné turistů.
Přesuňme se od vody tekuté k vodě stojaté – vítejte u Mývatnu, u mělkého jezera, v sopečné oblasti, kde prý sídlí vzácné druhy ptáků a hlavně plno mušek. Místo je opět turisticky velice zajímavé a dal by se tu strávit hodně dlouhý čas.
Výstup na kopec s tak složitým jménem jsme si nenechali ujít. Výškový rozdíl nebyl velký, ale strmý výstup nám dal i tak zabrat. Zkuste se šplhat do kopce po ujíždějící suti a rukama odhánět maličké mušky, abyste je nespolkli, nevdechli a ne– (jaké je správné české sloveso pro vstup prostřednictvím ucha?). Jak jsme šplhali nahoru, otevíral se nám výhled na krajinu. Nejprve okolní břízky, vřes, mech a malá jezírka a nakonec celé jezero jako na dlani i se svými pseudokrátery a okolními sopkami.
Samotné pseudokrátery jsme pak obdivovali ještě zblízka. Vznikly sice jen tím, že láva nateknuvší (?) do jezera byla proražena sloupem páry, který v ní vytvořil typický a tvarově charakteristický kráter. Je to všechno tak pěkně kulaté.
Jen kousíček od kráteru jsou Dimmuborgir, Temné hrady. Zvětralé lávové skály připomínají zvláštní útvary (ráj pro fantazii), mnohé také mají své jméno. Nejznámější je Kirkja (Kostel) – zde ve skále je průchod s portálem ve tvaru dokonalého gotického oblouku. Kde se inspirovali středověcí architekti?
Skály také tvoří pěkné bludiště. Cesty jsou sice značeny barevnými kolíky, ale kdybyste chtěli, můžete se tu „ztratit“ a „bloudit“ třeba i celý den. Mezi skalami rostou stromky, vřes, mech a vůbec je to tu celé moc pěkné.
Sopek není nikdy dost. Kousek od Dimmuborgir jsme ještě vyběhli na kráter Hverfjall. Je už trochu rozpadlý, samá suť a z ní jsou v kráteru poskládané nápisy v nejrůznějších světových jazycích.
Hned v sousedství pak trůní známá sopka Krafla. Má boční kráter, který obsahuje jezírko. To se jmenuje, jak je na jezírka v kráterech obvyklé, Víti (Peklo (?)) a mění barvu od modré po zelenou (asi záleží na úhlu pohledu a lomu světla). Každopádně je krásné, co je na tom pekelného? Pekelný je tu jen lehký sirný odér. Země pod námi je ještě mladá a divoká a její bujarosti využívá elektrárna.
Krajina okolo nás je sice trochu pustá, ale nádherně barevná – červená, žlutá… Je tu ale na dosah ruky úplně černé lávové pole Leirhnjúkur. Láva prý čím je starší, tím je světlejší. Tato spatřila světlo světa v roce 1984. Kde jinde si můžete sáhnout na lávu mladší než vy sami? Tato láva je opravdu úplně černá, docela ostrá a z puklin v ní se místy kouří. Toto by mohlo být peklo. Jedním z trestů na Islandu bývalo vyhnanství. V takové pustině si zločinec opravdu moc nepomohl. My ale zločinci nejsme, takže si jen opatrně bereme kousky mladé lávy a ubíráme se do kempu v Reykjahlíðu, kde dnes nocujeme. A večeříme stylově, s výhledem na lávové pole.
Kousíček od Krafly nesmíme vynechat ještě jednu přírodní atrakci: Námaskard, geotermální pole s bahenními sopkami. Spousta jamek v zemi obsahuje šedočerné bahno, které bublá, šplouchá, dělá efektní bubliny a místy vypadá jako Hrnečku, vař. Z nejrůznějších puklin v zemi to fouká (asi stostupňová pára) a velmi litujeme, že autentický sirný smrad kamera nedokáže zachytit. Hotové peklo. Okolí je ale krásně barevné – sírové usazeniny, kopečky žluté, okrové, červené. Zvláštní, zajímavá a trochu děsivá krajina.
Vodopádů není nikdy dost. Naším dalším cílem se tedy stal národní park Jökulsárgljúfur, který obsahuje vodopádů hned několik. Zaparkovali jsem poblíž vodopádu Hafragilsfoss. Je to plošina pokrytá mechem, vřesem, uprostřed toho čedičový kaňon, trochu stupňovitý a do něj spadá s hukotem ledovcový vodopoád…
Od tohoto vodopádu vede pěšina k Dettifosu (asi dva a půl kilometru). Jde po této náhorní plošině mezi kameny a vřesem, sleduje tok řeky a když je pěkně, umožňuje rozhled po okolí a výhled do kaňonu. Dnes buď nemáme štěstí na počasí, nebo jsme se dostali do oblasti, kde není nikdy pěkně. Fouká, prší, je sychravo a mlhavo. Jen drsňáci si nenasazují rukavice. Připomíná to náš listopad a když to teď v listopadu píšu, je tady lepší počasí než tehdy tam.
Ačkoli Dettifoss pro mlhu z dálky nevidíme, slyšet je dobře. Vodopády se tu vlastně překřikují navzájem. My si necháme ten nejhlasitější na konec, protože musíme obdivovat ještě Selfoss, který je ještě cca jeden a půl kilometru „za“ Dettifossem (bráno po směru toku je ovšem první).
To nejlepší na konec. Dettifoss je nejmohutnější vodopád Evropy. Obrovské množství šedočerné vody se s velikým hukotem valí do kaňovu, šplouchá to a pění. Kaňon je hluboký asi sto metrů a nejen v něm, ale i nad ním, všude poletuje vodní tříšť a malé vodopádky tečou i z bočních stěn. Všude okolo je samozřejmě mokro a kameny jsou kluzké. A turisti balancují na kamenech nebezpečně blízko okraje, aby měli co nejhezčí fotku. Zábradlí tady není. Ale prý tam moc lidí nepadá… (Předpokládám, že kdyby tam někdo spadl, ani nebude mít smysl ho hledat.)
Za Dettifossem už čeká jen pustina. Lávová pole Ódaðahraun a Morðudalur, pustiny psanců a vyhnanců a desítky a desítky kilometrů „polňačkou“ nebo spíš „lávovkou“.
Egilsstaðir je na místní poměry větší město, má několik obchodů, dva supermarkety, benzínku, banku, restauraci, moderní kostel a taky letiště. Leží u poměrně rozsáhlého jezera na ledovcové řece. Je docela ledové, jak si na vlastní kůži vyzkoušel jeden náš spolucestující. Ubytovali jsme se na břehu jezera v pěkných chatičkách s kuchyňským koutem a koupelnou. Tip: za kempem jsou skalky a lesík, roste tam plno zvonků a taky křemenáče.
V jezeře Lágarfljót u Egilsstaðdiru prý žije příšera. Ale ještě ji nikdo neviděl.
Islanďané se snaží znovu vysazovat lesy, které si zlikvidovali. Na východě se jim to docela daří. Na stráních rostou plochy stromů různých velikostí – někde maličkaté, jinde jako vánoční stromečky, někde i dost vysoké. V místě zvaném Hallormstaðaskógur je dokonce skutečný les, trochu jako arboretum: cestičky vysypané dřevěnými ostěpky, stromy s cedulkami. V jednom místě spíš připomíná park: travnatý plácek, lavičky, stolky… Taky tu rostou houby. O ochranu stromů se tu snažil už farář v 19. století, jeho následovníci začali vysazovat stromy. Zkoušejí se tu různé druhy ze Sibiře a z Aljašky, které by se mohly uchytit – hlavně smrky, modříny, sem tam jedle a borovice, taky tradiční islandské vrby a břízy (smíšená sazba :-))
Nedaleko Egilsstaðiru jsou k vidění vodopády Littlafoss a Hengifoss (třetí největší vodopád Islandu). Voda pádí v pěkném kaňonu tvořeném střídavými vrstvami lávy a červených sedimentů. U Littlafossu jsou k tomu i varhany.
Dál naše cesta vedla směrem na jih. Silnice č. 1 má v těchto místech docela ošklivý povrch. V jednom místě jsme to vzali zkratkou po silnici č. 711, ale ta se moc od Jedničky nelišila, snad jen tím, že vedla víc z kopce/do kopce. Takto jsme doskákali až do jihovýchodní osady Djúpivógur. Malá vesnice (na naše poměry), co tady kdo dělá? Pár prodavaček, dva policajti, doktor, starosta, plavčík, učitelé, rybáři… ale co ti ostatní? Dohromady tu není co dělat a ti, kdož vesnicí projíždějí, se zde zastavují kvůli dřevěnému červenému domu z roku asi 1790, Langabúd.
Cestou směrem k Höfnu se krajina změnila. Objevily se kopce rozdělené do vrstev, jako dort. Vždycky jedna vrstva pozvolná, pokrytá trávou, a druhá strmá, pokytá černými „varhanami“. K tomu kamenné sutě, pak silnice a poté, směrem k moři, pás černých kamenitých písčin. A v tom se popásaly ovce (obvykle ve skupinkách po třech) – ale co tam hledaly?
V Höfnu jsem se ubytovali v kempu. Slečna recepční byla Češka, studentka na brigádě. Pomáhala nám se zjišťováním informací u místních, ale stejně jsme nepochodili. My jsme totiž (nebo spíš Marek) chtěli vědět, jestli se někde dají ochutnat papuchalci. Nedali. Slečna mi ale sehnala dostupné islandské známky, slíbila mi další (zůstalo u slibu) a poslala nás do města na výstavu o ledovci.
Höfn leží skoro hned pod ledovcem Vatnajökull a výstava byla věnovaná právě jemu. A stála za to. Nejen panely s textem (islandsky a anglicky), ale i video a věci na osahání (třeba vycpaná zvířátka). A jako další „interaktivní“ prvek terasa s výhledem na ledovec. Jen byla trochu mlha.
Pod velkým Vatnajökullem je místo, které z dálky vypadá jako velká louka. Z ní vykukují podivné bílé útvary. Až z blízka je vidět laguna, světoznámý Jökulsárlón. Voda le průzračné, dosti ledová (aby ne) a v ní plavou ledové kry různých velikostí (od několika decimetrů až po kry s rozměry v řádu metrů) a roztodivných tvarů. Barvu mají bílou, světle modrou i tmavě šedou. Majestátně si tam plují po hladině. Mezi krami plují obojživelní vozítka plná fotochtivých turistů. Z laguny také vytéka nejkratší řeka na Islandu – má 350 metrů, potom končí v moři. Na tak krátkou vzdálenost se projevuje i příliv a odliv. S ním se dostávají do laguny tuleni, kteří si potom plavou ve vodě, válí se po krách a usmívají se do objektivů nadšeným turistům.
Další nezbytnou zastávnou na ceste jihem je NP Skaftafell. Ačkoli teď už by se správně mělo psát Vatnajökulsthjódgardur (NP Vatnajökull), který kromě Skaftafellu zahrnuje i Jökulsárgljúfur a celkem tak zabírá asi osminu Islandu a je největším nárosním parkem Evropy. My jsme se tu dlouho nezdrželi, ale navštívili jsme aspoň vodopád Svartifoss, ten s varhanami. Na propagačních fotkách ovšem vypadá lépe než na našich, teklo tehdy málo vody a z velkého vodopádu bylo spíš něco jako vodovod. Taky jsem se chtěla aspoň dotknout ledovce, lépe řečeno jeho splazu. Ale u čela tohoto splazu byly tekuté písky a nedalo se tam dostat. No co, stejně byl splaz ošklivě špinavý. Ledovec jsme si tedy prohlédli v naučném filmu promítaném v místním středisku. Film hlavně dokumentoval ničivou sílu, která vznikla kombinací působení sopky a ledovce. U silnice poblíž Skaftafellu jsou ještě zbytky železného mostu, který povodeň strhla v roce 1996. Železné traverzy jsou zasukované jako tkaničky od bot.
Navštívili jsme i (téměř) nejjižnější místo Islandu poblíž úterů Dýrhóláey. Čedičová skála s varhanami a s jeskyní, černá oblázková pláž, svítící sluníčko a šplouchající oceán. To jsem si nemohla nechat ujít a aspoň jsem si namočila nohy. Ale nemůžu říct, že jsem plavala v Atlantiku…
Jižní Island se může chlubit mnoha vodopády, ale nejznámější jsou asi právě tyhle dva. Skógafoss je přímo ve vesničce Skógar (nebo vesnička vyrostla okolo něj?). Je 60 metrů vysoký a voda padá do pěkného malého jezírka. Sluníčko vytvářelo krásnou stříbřitou barvu a nádhernou dvojitou duhu. Za vodopádem je prý poklad, ale ten jsme nenašli.
Seljalandsfoss je ten vodopád, u něhož je možné jít za vodní stěnu. Pohled je to skutečně zajímavý – voda padá doprostřed jezírka ze skalního převisu. Okolo jezírka vede pěkně mokrá zablácená pěšinka pod ten převis a člověk se pak ocitne jakoby v jiném světě a vidí všechno přes vodní clonu.
Skálholt je první místo na Islandu, o kterém jsem se něco dověděla. Prostřednictvím knížky Panna na Skálholtu od G. Kambana začalo moje seznamování s Islandem. Představa podle knihy byla ale daleko víc romantická a odpovídala tehdejší době (půlka 17. století). Dnes, v 21. století, tu stojí moderní kostel, celý bílý, s pěknými vitrážovými okny a zajímavým obrazem za oltářem. Na stěně kostela je seznam všech biskupů, kteří tady od poloviny 11. století působili. Je tam i Brynjólfur Sveinsson, druhá hlavní postava knihy. Sklepení kostela působí dost tajemně. A mimo jiné jsou tu i dveře, za nimiž se má nacházet podzemní chodba, která spojovala rezidenci biskupa s katedrálou.
V okolních, také již moderních budobách sídlí kulturní a vzdělávací středisko. Docela jako za biskupa Brynjólfa, kdy vzhledem k neexistenci hlavnícho města byl přirozeným centrem vzdělání a kultura právě Skálholt. Jen ty staré drnové domy (ačkoli kdo ví, jak vypadalo stavení biskupa) tam už nejsou, jen kdesi opodál se krčí vykopávky starých stavení. Někdejší nejvýznamnější místo Islandu se smrsklo na místo, kde se v létě pořádají koncerty. Ale svoji zvláštní atmosféru má.
Gullfoss má mít zlatou barvu, když svítí slunce, a duhu. Sluníčko svítilo, ale zlatý nebyl. Ale i tak je krásný. Začíná divokou pěnivou kaskádou, láme se a do kaňonu už spadá majestátní vodopád. Jak foukal vítr, trochu nás to osprchovalo. Příroda je mocná. Síly tohoto vodopádu chtěli využít pro stavbu přehrady, ale naštěstí se tak nestalo a Sigríður Tómasdóttir, která za to vlastně může, tu má pomník. Nádherný přírodní úkaz nám zůstal.
Islandština dala světu do užívání jen málo slov, ale „gejzír“ je jedním z nich a asi nejznámější. Otec Geysir kraluje geotermálnímu poli, kde to vře, bublá, syčí a šplíchá Japoncům do foťáků. Samotný Geysir ale nikoho moc nezajímá. Už není činný a tak honem rychle na Strokkur.
Ten má obdivovatelů! Všichni stojí okolo, foťáky a kamery nažhavené, a čekají na výbuch. Lépe řečeno, snaží se zachytit bublinu, která vznikne na malý okamžit těsně před tím, než se mohutný sloup vody a páry vyvalí z hlubin. Je to docela těžké. Strokkur napřed nedělá nic moc, jen se hladina mírně vlní. Pak se hladina několikrát vzedme, asi tak o deset centimetrů, a už už to vypadá, že to vypukne. Jenže tomu vrcholnému okamžiku nic nenasvědčuje. Najednou se objeví bublina a vzápětí po ní gejzír vytryskne. Voda padá dolů a horká pára se snáší na obdivně ječící turisty. Pak Strokkur asi pět minut odpočívá. Ale je to pravý Islanďan. Dělá věci po svém a tak někdy funguje dvakrát za sebou. Zrovna když to nikdo nečeká.
Okolí vhodně doplňují menší gejzírky, které bych nazvala „kapesní“. Jsou takové malé, příruční, a spíš tak bublají. Nebo připomínají větší hrnce s vodou. Mohli jsme si tam uvařit oběd… A pak ještě jiná bublátka, závany síry a samozřejmě turistické středisko, kde se dají koupit jakékoli suvenýry s gejzírem.